A - JAK JÍT - CESTA KLIDU 9.10.2006

JAK JÍT - CESTA KLIDU

ÚVOD

Procházel jsem Supermarketem a bylo to opravdu super. Hluk postupně prostupoval moje nitro 

a odpojoval mě od vnitřního světa, který dokáže rozlišovat, kontrolovat a nacházet orientaci. 

Cítil jsem se jako loďka bez kormidla a plachty. Voda cloumala chatrným plavidlem z jedné strany na druhou. 

Otřepal jsem se z podivného deliria dovedně připraveného jako past, protřel oči a vrátil se nazpět. 

Zvolnil jsem tempo, zklidnil dech a pozoroval to hemžení davů.

Náhle mi dobliklo, že celá naše supermoderní civilizace stvořila tento hluk prostupujíc naše nitro odpojujíc nás od citu a intuice. 

Jako loutky pak přijmeme bez rozlišování vše co je nám předloženo. Spoustu náhražek, které tento svět vytváří 

a vydává je za skutečné. Ano společnost prosperuje díky spotřebnosti. ALE ?!

Chceme být opravdu loutky? Zhltat jídlo bez toho aniž by jsme si pamatovali jak chutnalo nebo co jsme vlastně snědli. 

Číst knihu a nepamatovat si jediný odstavec. Kolik vzpomínek máme na toto léto. Jak krásný je vlastně tento podzim?. 

Víme to? Ne, protože na to není čas. A stačí tak málo. Zpomalit kroky a rozhlédnout se. 

Jedeme-li v rychlíku,těžko můžeme sledovat krásnou krajinu a zachytit detaily.

Nejen že neumíme zpomalit a pomalu si již neuvědomujeme tuto potřebu nutnou k přežití a radostnému prožívání přítomnosti, 

ale neumíme si také dopřát tyto vjemy.Dovolit si je, což souvisí s neuměním přijímat. Je lehčí naučit se dávat než umět přijímat.

Přijímání je o uvědomění si podstatností a potřeb souvisejících s naším životem. 

O pochopení své pravé hodnoty a začlenění podstatného do svého života ve správné míře a intenzitě. 

Kolikrát se denně usmějem, kolik času strávíme v přírodě, vychutnáme alespoň jedno jídlo denně nebo se radujeme

 jen tak bez mimořádné příležitosti, přirozeně? Jedině vědomým přístupem lze rozrušovat stereotyp všedních dnů.

Kdosi řekl:“nejbohatší člověk je ten, jehož radosti stojí nejméně“.

Učme se tak nacházet cestu klidu a denně si najděme alespoň několik okamžiků pro opravdové spojení se svým nitrem. 

Kdosi řekl:“Znát cestu a jít po cestě není totéž“. Nelžeme si, protože i při cvičení nebo meditaci lze myslet na hlouposti. 

Skutečné zastavení se je uvnitřněním se přinášejícím hloubku, radost a harmonii navíc plynoucí do dalších okamžiků žití. 

Rozhodněme se v srdci pro změnu a několikrát prodýchejme tuto myšlenku a postupně okolnosti začnou tvořit velké dílo. 

Nechť denně si můžeme uvědomit potřebnost změny a zpomalit kroky a tempo.

9.10.2006 Brno