ZNAMENÍ DOBY Č.12 CO SE TO DĚJE S LIDMI

Co se to děje s lidmi?

Každý kouká jako vejr. Nebo, jak říkám já - jako puk. Nikdo se nezasměje, nikdo nereaguje. Když se na někoho na ulici usměju, tváří se, jako bych mu chtěl ukrást peněženku. Dřív, když někdo přišel na masáž, přinesl pět, deset vtipů. Já si zapamatoval jeden, dva, a bylo veselo. Dnes? Musím zoufale hledat vtipy na YouTube, protože nikde žádný smích, nikde žádná legrace.

A stejně je to s přátelstvím. Mizí dávná pouta, mizí přirozená sounáležitost mezi lidmi, sdílení hodnot, opravdové propojení. Dřív byla přátelství založená na důvěře, na nezištnosti. Dnes? Všechno je něco za něco. Každý počítá, co dostane zpátky. Ta bezpodmínečnost vztahů se vytrácí. Zdá se, že to neplatí jen pro přátelství, ale i pro partnerství a manželství.

---

Mám pocit, že tohle všechno souvisí s uměním dávat a přijímat. Jak vždycky říkám - je to jako nadechovat a vydechovat. Spousta lidí umí dávat, jako by stále jen vydechovali, ale už neumí přijímat, což znamená, že se vlastně nikdy pořádně nenadechnou. Kdyby šlo o dech, poznali by to hned - začalo by je to dusit. Ale život je dusí až po nějaké době, protože většina lidí je vůči své vlastní sebereflexi rezistentní. Teprve až krize je donutí uvědomit si, že i oni potřebují něco pro sebe.

Mnoho lidí je uzavřených ve své hlavě, v raciu, a bojí se dotknout svého srdce. Aby náhodou nezačali vnímat sami sebe dokonale. Proboha ještě, aby si nenastavili vnitřní zrcadlo, které by jim ukázalo to, co nechtějí vidět! Přitom kdyby si uvědomili, že zrcadlo jim nikdy nenabídne víc, než kolik unesou, a že se jim otevře teprve tehdy, když jsou na to připraveni, nemuseli by se ho bát.

Jenže dnešní lidé nosí tolik masek, které střídají podle toho, v jaké oblasti života se zrovna pohybují a mezi jakými lidmi se nacházejí. Bojí se, že když masku sundají, ztratí i sami sebe. Bojí se sáhnout si na vlastní podstatu, přiznat si své nedobré stránky, které je potřeba změnit. Raději strčí hlavu do písku a dělají, že tyto části neexistují. Protože co neexistuje, to přece nemůže být podstatné, důležité, hodnotné. A přitom opak je pravdou.

Napadá mě k tomu otázka - bojí se lidé jen toho, co v sobě najdou, nebo i toho, co by to znamenalo změnit? Protože přiznat si něco je jedna věc, ale změnit svůj život podle toho, co najdu v zrcadle, je úplně jiný level...